Menu

Spolupráce

 

 

 

Vodácký kurz 2015 aneb Otavo zdar!

Prázdniny a rozdávání vysvědčení už nedočkavě klepou na dveře, a proto se nás cca 60 odvážných studentů rozhodlo je zakončit ve jménu štípanců od komárů a žaludečních nevolností po fazolových hodech. Inu, výlet to byl náročný, nejvíc trpěly naše krásné opálené zadky a ruce, ale nakonec jsme se zase všichni v plném počtu a bez velkých úrazů vrátili k našim tesknícím rodinám. A jak vlastně kurz vypadal?

Den první (den, kdy jsme mysleli, že fakt umřeme) - 22. 6.
Řeknu vám, dojet někam do neznáma, kde začne hned pršet a foukat ultra mega silný vítr snad až z Aljašky, vám nedodá zase tak moc síly. Takže, po nepříjemně dlouhé cestě, na které se nás několik málem počůralo, jsme konečně dorazili na místo, kde jsme vyfasovali lodě, zpocené, ale důležité vesty, pádla a přátelské instruktory. Po nějakém tom dělení na skupiny, úvodu a asi půl hodinovém motání se na lodích v kolečku jsme si na sebe na našich vorech docela zvykli a konečně princip lehce pochopili. Sranda byla, že ti, co ze začátku vypadali nejvíc zakřiknutě a nešlo jim to, pak patřili mezi ty nejlepší a nejrychlejší. Jeli jsme teda krátce, handrkovali se s kameny, nechtěně končili ve vodě a poté se konečně vylodili jako slavní Vikingové v Anglii. Jenže Anglie to zdaleka nebyla, byl to jen skromný zapadlý kempík s napůl fungujícím záchodem. Doslova. Ale to nevadí! Hrdě jsme promoklí až na kost vzali své stany a teepee a začali stavět. Někteří měli své giga příbytky postavěné hned, ale viděla jsem i lidi, co spali v mini stanech a mám pocit, že stan zatloukali snad ještě i v noci. Po zbytek dne jsme se zahřívali, čajovali, snažili se rozkoukat a pak přišel čas i na nějaké ty karty, míčovky a táborák. Joo, karty se tam hrály furt. Po pár rozteklých ''maršmelounech'' jsme hopli na kutě. Akorát to nebylo moc na kutě. Bála jsem se, že v tom šíleném větru a dešti uletíme až do vesmíru.

Den D
Tento den jsme si hezky pospali, ale zároveň to byl poslední den, kdy jsme si pospali. Vytáhli jsme své potlučené nohy ze stanů, zašklebili se na lehce svítící sluníčko a vyjeli. Štreka to zase nebyla, po pár minutách jsme byli kousek od hradu Rabí, kam se naše výprava tehdy ještě docela energických lidí později i vydala. První ale bylo na plánu to nejdůležitější a to nasytit naše ubrblané žaludky. Příležitost se nám naskytla krásná, zakotvili jsme v restauraci hned pod hradem a pustili se do svých smažáků, rýží s masem nebo v mém případě do velikánských borůvkových knedlíků. Jídlo bylo skvělé, jako od babičky. Dodalo nám hodně energie a tak se část nás vydala na prohlídku hradu a část na prohlídku do Coopu. Hrad byl zajímavý, jedná se o největší zříceninu v Česku a má krásný výhled. Viděli jsme z něj naši kamarádku Otavu, skromný židovský hřbitov a spoustu bazénů. Zajímavé bylo obzvlášť sklepení. Když nám naše průvodkyně řekla, že ten, na koho kapne voda z krápníku, se dle pověsti do roka vdá či ožení, tak část z nás nasadila kapuce a snažila se to rychle přeběhnout. I když tu byli i lidé, co si stoupli pod krápníky s otevřenýma dlaněmi připomínající Pannu Marii a čekali na aspoň jednu kapičku spásy. A ono nic. To až na Otavě to byla kapička a nejedna. Po návštěvě zříceniny jsme se vrátili zpátky na své drahocenné dopravní prostředky a dopluli pozdě odpoledne do dalšího kempu, kde se následně ubytovali. Pro pár zvědavců zde byla možná návštěva starého polorozpadlého mlýnu, tak jsme do toho hrdě šli. Prohlídka to byla zajímavá, i když hodně připomínala spíše hodiny fyziky, což jsme zrovna neočekávali. Zároveň nám však průvodce představil kohouta schizofrenika a psa psychouše. Večer jsme pak zase hráli karty, ať už u ohně nebo ve stanech. Skoleni únavou jsme pak sotva došli do stanů.

Den třetí!
Už ráno tento den započal opravdu náramně. Velmi brzo, nejspíše kolem páté hodiny, si schizofrenický kohout umínil, že nám ukáže svou mužnost a ego. Začal teda pomalu chodit mezi stany a vždycky se sklonil k něčí hlavě a silně zakokrhal. Když to udělal u našeho stanu a to asi půl metru od mojí hlavy, lekla jsem se, že mi vyklovne oko. Kamarádkám od vedlejšího stanu se na stan taky pěkně podepsal, naštěstí jsme měli zásobu kapesníků. Dopoledne jsme se rozloučili s naší malou ZOO (na kempu měli ovce, ultra přítulné kozy, slepice a další) a vydali se. Řekla bych, že tohle byl den s největší koncentrací jezů a byli jsme proto taky nejvíc mokří. Aspoň tedy já a další háčci. Když se budete dívat na naše fotky a smát se, klidně se smějte, ale uvědomte si, že ve chvíli, kdy jste na jezu a vaše tělo má infarkt, šikanuje vás kolega z lodě a vy se nechcete sprchovat v té ledové vodě, by ani herečky z Hollywoodu nevypadaly zrovna svůdně. Naštěstí na nás po dlouhé době vykoukl nápis kemp a my zakotvili. Ale jen na oběd, náš kemp byl ještě v dáli. Tady nás čekal jen pořádný nezdravý, ale zato velký dodavatel energie -smažák, hranolky a cola. Chvíli jsme tu pobyli, sušili svá bídná a potlučená těla na slunci, někteří se dokonce odhodlali k nohejbalu. My se taky odhodlali k nohejbalu. Sedli jsme si do trávy, pozorovali jsme jej z dálky a ťukaly si na čela, i když je zároveň obdivovali. Zevlování v trávě rychle skončilo a my se vrátili zpátky na lodě, kde jsme s naší rychlostí skončili v šest v dalším kempu-Štěken, haf. Tohle byl nejkrásnější kemp a měli jsme zde zároveň nejkrásnější počasí. Postavili jsme snad po sté své stany a vrhli se na chystání večeře. Tedy aspoň ti schopní, my líní jsme se váleli a volali rodinám a jiným. Večeře nás poté zase postavila na nohy a my se vrhli na večerní program. Většina z nás hrála karty, někteří létali s balónem, přišlo i na klasické dětské míčovky. Poté jsme se usádlili u ohně a povídali si. Náš šabat byl kolem půlnoci rozpuštěn a jako vzorní studenti jsme šli spát.

Den čtvrtý (den, kdy jsme už pomalu zapomínali, jak vypadají tváře našich rodičů)
Legenda praví, že byl-li předchozí den nejnáročnější co se týče jezů, tak tento den byl nejnáročnější, co se týče kilometrů. Vyjeli jsme brzo dopoledne a pluli a pluli a pluli. Na vodě jsme hráli hry, například je zde hra, co by se líbila milovníkům adrenalinové atletiky. Lodě se naskládali vedle sebe, všichni se drželi za strany lodí a špičky lodí se narovnaly. Jeden odvážlivec běžel (nebo spíš skákal) po předních špičkách lodí a druhý po zadních. Ten, kdo do toho šel, musel počítat s koupelí v řece. Ale zasmáli jsme se a respekt těm, co do toho šli. Po dlouhé době se před námi najednou vynořila krásná továrna s nápisem ''Strakonický pivovar'' a my chvilku pluli v pivě. Strakonice nám byly zároveň i další zastávkou. Dostali jsme rozchod a začali hledat restaurace. Chvíli nám to zabralo, ale nakonec jsme po pár problémech s výtahem našli pizzerii ve stylu Benátek. Zde se většina nás nasytila na další část našeho výletu. Ve dvě jsme zase vyjížděli z rádoby strakonického přístavu a den završili v posledním kempu. Po cestě jsme zároveň ještě potkali kravičky, jak pijou vodu z řeky. Tak jsme za nimi horoucně začali pádlovat. Když jsme si ale všimli, že se nejedná o kravičky, ale o býky, tak jsme horoucně zase pádlovali zpět. Tento den mi přišel doslova suchý, nijak extrémně jsme se nenamočili. Aspoň jsme se tedy radovali. A pak se před námi objevil jez a všechno se to obrátilo. Večer jsme se pak loučili s krásami přírody zabíjením komárů a podobného hmyzu a psychicky se připravovali na poslední plavbu.

Den pátý (domove, domove, jak ty jsi krásný) - 26.
Poslední den jsme si nastavili brzké budíky, protože se vyjíždělo už v osm. Svou rychlostí jsme překvapili i naše instruktory, takže jsme většinu času soulodili a odpočívali. Prostě a zkrátka jsme vypadali jako mrtvoly na vorech. Po pár kilometrech jsme se podívali do dáli a naše srdce se divoce rozbouchala. Pevnina! Slzy z očích jsme měli z radosti, že si konečně zase jednou poležíme na našich milovaných postelích, ale zároveň i proto, že nám bude voda chybět. Rozloučili jsme se hromadných fotem a kolem půl dvanácté se vydali napříč českým dálnicím. Asi dvě hodiny jsme byli nejvzornější bus na světě, protože všichni spali a bylo ticho jako v hrobě. Nevím, zda se nás dotkla štěstěna či byla nějaká chyba v Matrixu, ale cestou nás nechytla žádná velká dopravní zácpa a i s návštěvou fast foodů jsme už o půl šesté okupovali parkoviště naší školy. Někteří z nás teď možná budou mít fobii i ze sprchování a budou liskat všem, co je budou zdravit 'Ahóóój!'. Ale výlet to byl krásný, uteklo to jako voda.

 

29. 6. 2015, Karolína Tomečková, 2.G
sosagymsmbch.rajce.idnes.cz/STK_vodni_turistika_22._-_26._6._2015_-_Otava/ 

sosagymsmbch.rajce.idnes.cz/STK_vodni_turistika_25._a_26._cervna_2015/

© 2009 - Střední odborná škola a Gymnázium Staré Městomapa webu • Realizace web studio dat